Jiří Kluska
Jiří Kluska (*1956)
Brnkání kytary zní večerním vzduchem. Někde v člověku se skrývá touha sbalit se a jít. Opustit všední životní rytmus, usínat pod otevřeným nebem, jen tak se sebrat a se spacákem pod paží sednout na vlak a jet někam pryč. Toulat se kraji českými i moravskými. Jít za dobrodružstvím. Pozorovat hvězdy, přemýšlet a odpočívat. Sednout si do hospůdky a popovídat si s úplně neznámými lidmi. Být svým pánem, nebýt na nikom závislý, prožít kouzlo trampování.
Člověk směřuje vždy tam, kam ho to táhne. Proto je Brno jedno z nejkrásnějších měst, kterému se nelze vyhnout, kdykoli někam jedete.
Ticho je moc krásné, protože neruší. Někdo kolem sebe potřebuje mít neustále nějaký šum, neboť je tak zvyklý na nějaký hluk, že jakmile přijde z práce, pustí si televizi. Nevydrží být sám s tichem mezi čtyřmi stěnami.
Člověk rád chodí do společnosti lidí, které má rád. Zajde do hospody, podívá se na Colomba, poslechne si Roberta Křesťana a fotografuje. I obyčejný člověk může něco dokázat, nestrávit celý život jenom na gauči.
„Rád bych chodil bos, kdybych věděl, že moje bota zůstane v zadku nějakého idiota.“
Každá fotografie je příběh. Všechno kolem nás je příběh. Každé výtvarné dílo něco lidem vypráví, jenom to někteří neumí slyšet. Černobílé fotografování nearanžované reportáže poskytuje větší prostor pro abstrakci než práce s barvou. Fotografie je komunikace. A vzniká spontánně, různě po městě nebo na vernisážích. Nemusí to být čistě jen lidé, ale třeba i příroda s lidmi. Fotografie je živá a lidé v ní tvoří ústřední linii, to vám řekne historie, když se jí zeptáte. Je to kresba světlem, ve které jsou výtvarnými prvky vržené stíny. Krásné jsou fotografie např. Cartier- Bressona.
Fotografie dokumentuje život. A jak se žije dnes? Lidé vše svádějí na dobu, v níž žijí a přitom zapomínají na to, že za to mohou sami. Záleží přece na nich. Jak říká oblíbenec Werich, ať to bylo v kterékoli době, vždycky se říkalo, že tenkrát bylo líp.
Za prosklenými dveřmi se mihla silueta. Jemný stín ladné křivky se prošel po koberci. Zůstal něžný dotek a vůně. Tajemná bytost, kterou nikdo neprobádá...žena.
Pořád se děje něco hezkého, třeba když je pošmourno- ten déšť je také pěkný!, a je to přece jen voda, aspoň prý potom rostou vlasy. A když prší v lese, kapky na větvích jsou jako diamanty, jako korále na trávě, jen je navléct. Vždyť umět se radovat ze života je také důležité.