Jiří Javorek
Jiří Javorek (*1964)
Příroda je nevyzpytatelná čarodějka. Stále nová, měnící se. Dnes známá, zítra nepoznaná. Co nám přichystá na příštím kroku? Tichá místa a zákoutí, kam jen srny chodí pít, to je balzám na duši. Pan Javorek to dobře ví,
a tak s sebou na procházky balí fotoaparát a chuť objevovat klidná zátiší, která zůstávají nepovšimnutá, ač jsou blízko civilizace. Například zapadlé části řeky Morávky. Voda je pro makrofotografii nevyčerpatelné téma, které lze zpracovat po výtvarné stránce tak, že si zde každý něco najde. Krásné je všímat si i těch nejmenších detailů, chtít předat alespoň skrze fotografie klid těm, kteří si v dnešní době nenajdou čas na bloumání přírodou, těm, kteří přehlušeni hlukem dnešní doby zasedají večer k televizi, aby jejich duše konečně načerpala trochu ticha...
Důležité je zachytit kouzlo okamžiku, vnímat světlo, které fotografii samo vykreslí a využít chvíle, kdy (nám) příroda milostivě nechává nahlédnout hlouběji do svého nitra. Naučit se jí naslouchat a přidat do díla i kousek své duše. Potom teprve vzniká obraz, před kterým se člověk může v úžasu zastavit. Někdy jsou slova zbytečná, ticho je bránou k poznání.
Radovat se ze života a drobných úspěchů, mít rád lidi a pomáhat si, to je základ životní pohody. Volné chvíle je příjemné trávit v dílně se dřevem, na kole, na zahrádce nebo s dobrou knížkou, třeba s nějakým ruským klasikem. Pochodit si po horách nebo si poslechnout skvělý kousek Verdiho, i to zvedne náladu. Ovšem čas strávený s rodinou nic nepředčí.
Život je tajemství. Člověk si jím razí cestu navzdory všem nesnázím a nestačí se divit, jak to všechno v souladu plyne, jak do sebe zapadají kolečka událostí, která vytvářejí životní mozaiku.