Luboš Myslikovjan
Luboš Myslikovjan (*1979)
Někdy se chce člověku někam pryč od uspěchané materialistické civilizace. Skrýt se v tichu stříbřitého ševelu buků, přikrýt se bronzovým listím a hledět přímo do jasného modrého nebe. Takhle vypadá klid. Když je venku krásně, je nejlepší „zašít se“ někam do přírody. Projít se či projet na kole nebo jít s houbařským košíkem hledat štěstí do lesního přítmí. A když klepe na dveře špatné počasí, nic nebrání tomu jen tak si lebedit u televize.
Nejhezčím obdobím je podzim. Není na světě lepšího návrháře - jeho vkus, se kterým obléká stromy do barevného hávu je nadčasový a stále odivuhodný. A pokud v této době zavítáte do Tater, kde se z pestré záplavy listí ještě vynořují špičky šedobílých skal, může vás najednou ovládnout pocit, že jste se ocitli, možná trochu neprávem, uprostřed malířova obrazu.
V přírodě proudí tajemný život. Jeho ztělesněním je strom. Hrdá, vznešená koruna, pevný kmen a kořeny spojeny přímo se silou země. Možná proto se stromy objevují na jeho fotografiích tak často. Společně s majestátními horami, které působí dojmem jako by zde byly už od věků. Fotografovat přírodu se nemůže nikdy omrzet, ať jsou to Beskydy nebo Poodří. Zvláště ne pro člověka, který se cítí v přírodě jako doma. Zachycovat známá místa při jejich proměnách je potěšením a radostí. Lákavá je ovšem i příroda zemí zahalených mlhovým oparem neznáma jako jsou Island a Nový Zéland. Snad se někdy splní i tento sen.
Postupem času se s trochou štěstí učíte nacházet okamžik, kdy bude na fotografii ta správná kombinace barev vystihující atmosféru místa a sílu okamžiku.
To je hlavním cílem - ukázat lidem přítomný okamžik a vyzvat je k zamyšlení nad tím, jak se k přírodě chovají, jaké kráse tak často ubližují. Kolik z vás si zakrývá oči klapkami ještě dřív, než vyjde z domu?
Zkuste si někdy venku počkat na smrákání, na ten zvláštní okamžik okouzlení, ve kterém se sluneční paprsky schovají za obzor a zůstanou už jen ve vašem nitru.